1964 SIIA Forward Control

[1960SeriesII]

Za Pontebbou už se hory pomalu začaly rozestupovat, jeli jsme podle řeky Tagliamento a pak si u té krásy museli i zastavit. Vylezli jsme ke kapličce v kopci, abychom to viděli z výšky, ale pak sešli i k místní oblázkové "pláži", kde se místňáci vyhřívali na lehátkách prakticky už v korytu řeky, které je ale asi kilometr široké a celkem úzký vlastní tok řeky se v něm jen klikatí. Zabavili jsme několik památečních oblázků a mazali dál.

Následovaly vesnice, městečka, nekonečná řada kruháků a hlavně po těch krásných horách děsná placka.

Tři noci jsme kempovali za slavným Cavallinem, zajeli lodí do Benátek, prochodili západní část poloostrova Cavallino-Treporti a jeho vojensko-historické památky - telemetrické věže, pevnosti a baterie námořního dělostřelectva, které měly bránit benátskou lagunu před nepřátelskými loděmi. Za 2. světové války pevnosti plnily funkci protiletadlových baterií, ostatně už za té první války se zjistilo, že místní 280 mm děla by už pancéřované paluby soudobých bitevních lodí neprobily. Zajímavé je muzeum Batteria Vettor Pisani, proměněná v muzeum - je tam brutální klimatizace, ale po tom vedru venku přišla vhod. Jsou tam zdokumentované všechna místní místa spojená s obranou Benátek, ale bylo fajn některé vidět předtím na vlastní oči, i když jsou ve srovnání s tímto místem často v hodně bídném stavu.

Pokračovali jsme pak dál na východ do Aquileiy - tam jsou pro změnu vykopávky z dob římské říše, město patřilo někdy ve 4. století našeho letopočtu k 10 největším římským městům. V roce 452 pak bylo prvním římským městem, které dobyl a vyplenil Attila. Prošli jsme město, místní muzeum a na kolech z půjčovny zajeli i do městečka Grado - to ale nestálo za návštěvu, mimo malého náměstí s dvěma kostely a domy postavenými na základech původních hradeb tu byly jen oplocené pláže s placeným vstupem.

Další na řadě byla pevnost Palmanova, o které jsme se dozvěděli v kempu v Aquileiy - stejně jako Aquileia je to památka na seznamu UNESCO - pevnost o půdorysu 9-cípé hvězdy, se třemi liniemi opevnění budovaných od dob renesance až po napolenonské války (poslední linii ostatně vybudovali Francouzi, v jejichž rukou byla pevnost 1805-1814). Působivé místo nezasažené moderní zástavbou, v roce 1960 bylo prohlášené národní památkou - zachované jsou kompletní hradby, stojí stále všechny tři brány, kterými jsou auta pouštěna střídavě semafory.

[1960SeriesII]

Následovala Redipuglia, obrovský památník italským padlým v 1. světové válce (Itálie měla ztráty ve výši 689 000 padlých a raněných) slavnostně odhalený Mussolinim v roce 1935. Pohřbeno je tu 40 000 padlých, které identifikovali a jejichž jména jsou vypsána na tabulích z čela jednotlivých teras památníku, a 60 000 padlých, jejichž identitu nebylo možné zjistit. Jednotlivé stupně památníku mají nahoře kamenou římsu s opakujícím se slovem PRESENTE, tedy "přítomen" - velmi působivé a dost tísnivé místo, ale určitě jedna z nejsilnějších vzpomínek na výlet - stojí určitě za to se tam podívat.

Po Redipuglii jsme přejeli hranici do Slovinska a vyrazili na sever kaňonem řeky Soči - měli jsme tam zůstat a užít si Slovinsko, ale na neděli jsme měli v Rakousku domluvené setkání s jedním pravidelným rakouským účastníkem kutnohorského srazu, tak jsem chtěl nahnat čas a v Bad Aussee stihnout Lotus Museum. Takže jsme kaňon pouze projeli a na konci si užili průsmyk Vršič, který byl opravdu výživný. Ale možná nebyl, protože cestou nahoru nás při různém focení a kochání třikrát předjela cyklistka, která to nahoru drtila vlastní silou, nikoli na elektrosráči.

Po přejezdu slovinsko-rakouské hranice se to ale přestalo vyvíjet podle plánu - sotva se v pátek setmělo, Obluda se rozhodla, že dál nejede. Setrvačností jsme z kopečka sjeli do vjezdu jednoho z domů pod silnicí, kde bylo zhasnuto a stažené rolety, nikdo asi nebyl doma. Plácek před domem jsme tedy využili na kontrolu karburátoru (v plovákovce benzín nepřítomen), následně podlahy vzadu mezi lavicemi, kontrolu palivového filtru a posléze pumpy. Po klepnutí klíčem na pumpu se vše rozběhlo a my mohli pokračovat. Byla ale už tma a začalo navíc pršet, tak jsme našli nejbližší kemp a mazali k němu.

Po příjezdu nás ovšem vyvedli z omylu, že je noční klid a do kempu je tedy zákaz vjezdu - za nějaký bakšiš nás ale nechali přespat na takovém rovnějším plácku za recepcí a mohli jsme se tu umýt. V noci lilo, až jsem měl pocit, že snad padají i kroupy. Ráno bylo počasí stejné, pršelo a nechtělo přestat, ale sbalili jsme se a mazali dál.

Sotva jsme se vydrápali na kopeček nad kempem a vjeli na hlavní, Obluda opět přestala jet. Stejné příznaky, ztráta výkonu, motor zhasl. Zjistil jsem, že pokud vypnu a zapnu zapalování, pumpa je slyšet, jak chvilinku cvaká. Na benzín, který pokaždé napumpovala, jsme dohrkali na bezpečné místo, kde jsme rozbalili polní kuchyni a dílnu na autobusové zastávce.

Tady jsem pumpu vyndal, očistil kontakty, vyčistil bordel, vše vrátil a... nic. Připojil jsem pumpu kabelem k baterii a fungovala. Nalodili jsme se, sjeli z kopce do města a u pumpy znovu. Nakonec jsem po zkoumání zjistil, že funguje klepání klíčem, takže dalších skoro 30 km jsme jeli vzadu s otevřenou podlahou, skrz kterou Terka klepala klíčem na pumpu. Postupně se to ale lepšilo, až najednou Obluda jela bez problémů. Setkání v Rakousku jsme tedy odvolali a mazali domů. Dojeli jsme o den dřív, po cca 450 km - bylo těsně před půlnocí ze soboty na neděli.

Celkem šlo o skoro přesně 1 600 km, cestou z ČR do Itálie jsme vystoupali 5 913 výškových metrů a sestoupili o 6 315 metrů, cestou zpět z Itálie do ČR přes rakouské peripetie Obluda nastoupala 5 900 výškových metrů a sjela 5 500 metrů. Spotřeba se s přiškrcenou směsí pohybovala kolem 22 l/100 km (určitě ne v průsmycích). Škoda těch zádrhelů cestou zpět, ale výlet to byl parádní